Červen

Pranostiky

- O svatém Fortunátu má kapka deště cenu dukátu. .
- Medardova kápě, čtyřicet dní kape. Když prší na Medarda, namokne každá   

   brázda. Když na Medarda prší, nebudou toho roku houby růst. Po   

   Medardovi ostrá zima už nechodí, ani mráz vinici víc neuškodí. Medardovy 

   mrazy vinné révy nepokazí.
- Prší-li na svatého Barnabáše, padají hrozny do koše.
- Na svatého Aloise, poseč louku, neboj se.
- Déšť na svatého Jana Křtitele, nenasbíráš ořechů do věrtele. 



Zahradníkův ČERVEN

Červen je hlavní doba senoseče; ale pokud jde o nás, městské zahrádkáře, nepředstavujte si, prosím, že jednoho rosného jitra naklepeme kosu a pak s rozhalenou košilí, mohutnými rozmachy kosíme jiskřící trávu, až to sviští, zpívaje přitom lidové písně. Věc vypadá poněkud jinak. Předně my, zahradníci, chceme mít anglický pažit, zelený jako kulečník a hustý jako koberec, pažit dokonalý, trávník bez poskvrny, drn jako samet, loučku jako stůl. Nuže, zjara shledáme, že tento anglický pažit pozůstává z jakýchsi lysin, pampelišek, jetele, hlíny, mechu a několika tvrdých a zažloutlých trsů trávy. Musí se to předně vyplet; tu tedy usedáme na bobek a vytahujeme z pažitu veškeru neřádnou plevel, nechávajíce za sebou půdu pustou, zdusanou a tak holou, jako by na ní tančili zedníci nebo stádo zeber. Pak se to zaleje a nechá se to na slunci rozpukat; načež se rozhodneme, že se to musí přece jen posekat. (...)

"Poslouchej," povídá po čase zahradník druhému členu rodiny, "nechtěl bys vzít strojek a posekat trávu? To je moc příjemná práce." "Já vím," praví ten druhý vlažně, "ale já dnes jaksi nemám kdy." Senoseč, jak známo, je doba bouřek. Několik dní se to podebírá na nebi i na zemi; slunce je palčivé a jaksi protivné, země se puká a psi páchnou; hospodář se dívá starostlivě k nebi a říká, že by mělo zapršet. Načež se objeví takzvaně zlověstné mraky a strhne se divoký vítr, ženoucí s sebou prach, klobouky a urvané listí; tu vyrazí zahradník na zahrádku s vlasy vlajícími, nikoliv aby vzdoroval živlům jako romantický básník, nýbrž aby přivazoval vše, co se klátí od větru, odnesl své nářadí a židličky a vůbec čelil živelním pohromám. Zatímco se marně pokouší přivázat stvoly delfinií, padají první velké a horké kápěje, udělá se chvíle k zalknutí, a prásk! Za rachotu hromu vyšplíchne těžký liják. Zahradník se uteče na zápraží a s těžkým srdcem přihlíží, jak se zahrádka zmítá pod údery deště a vichřice; a když je to v nejhorším, vyřítí se jako muž, který zachraňuje tonoucí dítě, aby přivázal nalomenou lilii. Prokristapána, to je vody! Do toho zachrastí kroupy, poskakují po zemi a jsou smeteny potoky špinavých vod. A v srdci zahradníka zápasí úzkost o kytičky s takovým jakýmsi nadšením, jež v nás budí velké živelní úkazy. Potom to rachotí temněji, příval se změní ve studený déšť a řídne v přepršku. Zahradník vybíhá do ochlazené zahrádky, zoufale kouká na trávník zanesený pískem, na polámané kosatce a potrhané záhonky, a zatímco zakřičí první kos, volá přes plot na souseda: "Haló, mělo by nám ještě zapršet; na stromy je toho málo."... Kdyby to bylo něco platno, padl by zahradník denně na kolena a modlil by se asi takto: "Pane Bože, udělej to nějak tak, aby každý den pršelo asi tak od půlnoci do tří ráno, ale víš, tak pomalu a teple, aby to mohlo vsáknout; ale aby přitom nepřšelo na smolničku, tařici, devaterník, levanduli a ty ostatní, které jsou Ti v Tvé nekonečné moudrosti známy jako byliny suchomilné - kdybys chtě, napíši Ti je na list papíru.